| FAPPZ PEF TF FŽP FLD FTZ IVP | ŠZP ŠLP VS | KTV OIKT SIC KAM | @ | English

Fakulta životního prostředí

O fakultě Katedry a součásti Studium Věda a výzkum Mezinárodní vztahy Aktuality Home
Vizualizace (b)

O fakultě

Historie fakulty

Tradice krajinného inženýrství a péče o životní prostředí

       
       Zprávy o ničivých záplavách i obdobích sucha, důsledcích půdních sesuvů, enormních erozí a dalších přírodních katastrof a následných škod na životech i majetku lidí nacházíme v řadě historických pramenů. V nich také nalézáme poučení o důmyslných krajinných opatřeních, realizovaných v naší zemi již v době renesanční, kdy předkové vytvářeli z krajů močálů a degradovaných pozemků dnešní kulturní krajinu. V osmdesátých letech 19.století se v zemích tehdejšího Rakousko–Uherska začalo systematicky dbát o ochranu krajiny a podporu ohrožených území, což dokumentuje tehdejší legislativa, platná i v období první republiky (Zákon 116/1884 o zřízení „melioračního fondu“ a zákon 117/1884 o „neškodném svádění horských vod“).
       Začala se rozvíjet celá řada krajinných opatření s ochranným protipovodňovým účinkem, jako je výstavba malých vodních nádrží s retenční schopností zachycovat kulminační průtoky, dále pak ochranná opatření proti vodní erozi (hrázky, terasy, ochranné zatravňování aj.). Na tyto zásahy navazovala opatření k úpravě vodního režimu půdy -odvodňování a závlahy, dále rekultivace území po těžbě, pozemkové úpravy s cílem optimální skladby kultur: les - pole – louky atd.
       Soulad mezi funkcí ochrany a produkcí krajiny by měl být základním kriteriem pro posouzení účelu a míry účinnosti vodohospodářských zařízení. Zlepšení vodních a půdoochranných poměrů v povodí by mělo být vždy základním cílem. V 70.a 80. letech minulého století však převládl v zájmu zvyšování zemědělské výroby jednostranný tlak na meliorační opatření pouze jako intenzifikační faktor k dosažení maximálních hektarových výnosů za každou cenu. Skladba „produkční“ krajiny, vysoké zornění půdy, pěstování plodin, neochraňujících povrch půdy před erozí, povinná tzv. náhradní rekultivace za zemědělskou půdu, obětovanou výstavbě (mnohdy remízky, průlehy, pramenné oblasti), to vše vytvářelo krajinu, špatně s vodou hospodařící a náchylnou k povrchovému odtoku a ke značným smyvům půdy. To byla daň zaplacená za jednostranný exploatační pohled na naši kulturní krajinu, za jednostranný cíl, kladený v té době na meliorace. Velkoplošná, velmi často zbytečná odvodnění zemědělských půd a napřimování malých vodních toků s jediným cílem rychlého odvedení vody se prováděly ve značném rozsahu. Státní investiční politika finanční zainteresovanosti všech účastníků výstavby tomu napomáhala.
       V návaznosti na redukci plochy orné půdy, útlumu intenzity zemědělské výroby a reorganizaci půdního fondu jsou u nás od začátku devadesátých let koncipovány a realizovány studie regionálních a místních územních systémů ekologické stability, na ně navazující projekty komplexních pozemkových úprav a projekty revitalizace říčních systémů (povodí a údolních niv) a sítí (koryt vodních toků). Účelem revitalizace je odstranit nebo změnit negativní důsledky dřívějších nevhodných „regulačních“ úprav vodních toků v otevřené krajině, obnovit jejich ekologickou funkci při zachování základních účelových funkcí toku.
       Dnešním pohledem moderně pojaté vědní discipliny krajinného inženýrství, rozšiřující dřívější užší obor hydromeliorací, výrazně upřednostňuje ochranu a tvorbu krajiny před intenzivní zemědělskou a lesnickou produkcí. Jsou to zejména předměty ochrana půdy, malé vodní toky a nádrže, rekultivace, pozemkové úpravy aj., v době, kdy účel a náplň předmětů odvodňování a závlah se podstatně změnila (dnes především zahrady, hřiště, lesní školky, skládky, staveniště a další).
       V posledních desetiletích minulého století se u nás začal stále naléhavěji projevovat naprostý nedostatek odborníků schopných řešit složitou problematiku komplexní péče o životní prostředí a posuzování vlivů lidských činností na životní prostředí. Doposud  příslušné pozice ve státní správě a samosprávě obsazovali v lepším případě absolventi fakult se zemědělským, lesnickým, popř. ryze přírodovědným zaměřením. Takovéto řešení se stále více jevilo jako nedostatečné a zvyšoval se společenský tlak na výchovu kádrů, které budou schopny zvládnout složitou problematiku ochrany a tvorby životního prostředí v celé své šíři.  Šance významně do tohoto procesu zasáhnout nastala při obnově Lesnické fakulty pod křídly VŠZ v Praze. Nemalá část pracovníků této její nové součásti totiž pocházela z Ústavu aplikované ekologie a ekotechniky VŠZ v Kostelci nad Černými lesy, jež vznikl v roce 1982 transformací Vědeckého lesnického ústavu VŠZ. Hlavní zaměření tohoto ústavu bylo na ochranu a tvorbu životního prostředí, jak z vědecko-výzkumného hlediska, tak z hlediska pedagogického pořádáním specializačních kurzů. Na samém počátku novodobé historie lesnické fakulty v roce 1990 tak byl přirozeně kromě lesnického studijního oboru (LI) otevřen i  obor krajinné inženýrství (KI) se specializacemi kulturně technické inženýrství (KTI) a aplikovaná ekologie (AE). Z původních specializací později vznikly samostatné studijní obory  inženýrská ekologie (IE) a krajinné inženýrství (KI). Další diverzifikace nabízených studijních oborů ve dvou základních směrech a na ně navazující výzkumná činnost na Fakultě lesnické a environmentální (pod tímto názvem od roku 2003) v r. 2007 logicky vyústila v její rozdělení na Fakultu životního prostředí a  na Fakultu lesnickou a dřevařskou. Tento akt též nesporně přispěje k  realizaci cílů ČZU, jež jsou v souladu s novými prioritami dřívějších zemědělských a lesnických univerzit v Evropě, a promítnou se do vzdělávacích a výzkumných programů zejména v oblasti trvale udržitelného životního prostředí a rozumného hospodaření v krajině s přírodními zdroji.
       Výuka v obou akreditovaných studijních programech KI a AE poskytuje širokou možnost výběru volitelných předmětů v rámci fakulty, i spolupráci s partnerskými univerzitami v zahraničí na základě přímých dohod i bilaterálních smluv s Univerzitami Evropské unie v Programech Lifelong Learning, takže naši studenti mohou studovat 1-2 semestry na zahraniční univerzitě (nejčastěji BOKU Vídeň, TU Mnichov, U.Uppsala, U. Wageningen, KVL Kodaň a řadě dalších). Recipročně přijímáme studenty z těchto univerzit, kterým obě sesterské fakulty nabízejí dvouletý magisterský studijní program "Forestry, Water and Landscape Management" (v angličtině). Tento program je určen i pro domácí studenty. Řadu let katedry krajinného inženýrství pořádaly dvouměsíční mezinárodní  kurzy "Hydrological Data for Water Resources Planning", v posledních letech Workshopy " Natural Disaster Prevention", které jsou zejména navštěvovány studenty univerzit Konsorcia ELLS, což je sdružení elitních evropských univerzit Euroligy (Univerzity v Uppsale, Wageningen, Kodani, Stuttgart-Hohenheimu, Vídni a Varšavě), kam naše Univerzita od roku 2005 rovněž patří.
Hlavním zaměřením vědecko-výzkumné činnosti oborů krajinného inženýrství a inženýrské ekologie je řešení ochrany základních složek životního prostředí a metody odstraňování následků jeho poškození. Dalšími tématy je řešení dlouhodobě udržitelné bilance produkční i ochranné funkce krajiny, řešení ekologické stability a návrhy optimálních variant protipovodňových a protierozních opatření pro zmírnění extrémních hydrologických jevů - povodní a sucha v krajině. Speciální pozornost je též věnována základnímu i aplikovanému výzkumu na úrovni autekologické, demekologické i synekologické. Ve výzkumné činnosti katedry spolupracují s řadou tuzemských i zahraničních institucí a univerzit.
       Úspěšnost realizace výsledků výzkumu i úspěšnost uplatnění našich absolventů v praxi, úroveň mezinárodní spolupráce, stoupající počty nových studentů domácích i zahraničních, inovace a vzrůstající kvalita našich studijních programů jsou pro nás zárukou rozvoje těchto oborů správným směrem. Výchova příští generace vzdělaných odborníků krajinného inženýrství a inženýrské ekologie je pro nás závazkem.


 
page foot